Nízkonákladové letecké společnosti srazily finanční nároky vnitrokontinentálního cestování na hranici symbolického minima. A chroničtí řidiči mají o dilema víc, nízkonákladovky totiž zasadily zdrcující úder cestám do okolních států po vlastní ose. Cesta autem se přestává vyplácet, je-li cíl vzdálen i nedalekých tisíc kilometrů.
Vydáno: 21.5.2010
Před pár dny jsem obletěl pět států Evropy za pár stokorun. Pro svou nízkonákladovou cestu jsem využil oblíbených dopravců, známých i v České republice: Ryanair a Wizz Air (stejně tak bych ale mohl mluvit o easyJet, Smart Wings nebo jakékoli jiné low cost letecké společnosti).
Je přirozené, že letecké nízkonákladové cestování přináší několik nezanedbatelných komplikací, které na první pohled nejsou tak zřetelné, ale které k němu neoddělitelně patří. Jsou to třeba otázky: Jak se dostat do hotelu? Jakým způsobem se pohybovat po městě? A jak se vůbec dostat z letiště, které je často desítky kilometrů za městem?
Neboť přesuny taxíkem či auta z půjčovny mohou radikálně nabourat koncepci nízkonákladové cesty, rovnou je zavrhněme. Odpovědí na zmíněné otázky je často nutnost se podřizovat, třeba použitím veřejné dopravy. Což pochopitelně pro většinu cest ani cestovatelů (včetně mne) nepředstavuje nepřekonatelnou překážku.
Při shánění lístků na vlaky a autobusy (a hlavně při jejich placení, neboť nezřídka stojí cesta z letiště do města víc, než samotná letenka) si ale uvědomíte, jak nepostradatelným pomocníkem osobní automobil v běžném fungování je. A jak vám na vašem nízkonákladovém výletu schází osobní mobilita.
Proto mám o své další cestě jasno. Až se v létě vydám projet dalších pár měst, které jsem dosud neviděl, beru si na cestu auto.
Text: Martin Jedlička
Foto: Ryanair, archiv
