Test ojetiny: Už Zastava 101 měla tempomat (1978)

Název auta Zastava 101 většině mladších lidí moc neřekne. Aby ne. Vždyť pochází ještě z dob hlubokého komunismu. Datum výroby v únoru 1978 mluví za vše. Třicetiletý vůz už má svá nejlepší léta prostě dávno za sebou. Ale dokáže svého nového majitele překvapit technickou raritou – manuálním tempomatem. 

Vydáno: 4.11.2007 

Motory a konstrukce těchto vozů ze sedmdesátých let zdaleka nejsou připraveny na třicetiletou životnost. Jasně o tom vypovídá počet registrovaných zastav, kterých je u nás nyní jen něco okolo tisíce kusů. O nějakém každodenním společníkovi vůbec nemůže být řeč, na to mám jiné auto. Takže k čemu vlastně moje Zastava 101 je?

Láska jménem Zastava 101

Odpověď je jasná: je to moje srdeční záležitost. Zastavu jsem si pořídil, protože se mi líbí staré fiaty. A vůz vychází z Fiatu 128, který se už příliš sehnat nedá. Naproti tomu zastava byla mnohem dostupnější, protože se vyráběla na východě – v bývalé Jugoslávii. Z tohoto důvodu se jich tu prodalo mnohem víc. A když jsem nemohl sehnat Fiat 128 v dobrém stavu, pořídil jsem si zastavu.

Celý vůz je totožný s fiatem, akorát má upravenou zadní část. Fiat 128 je sedan. Zastava dostala šikmou záď a páté dveře. V podstatě je to celkem praktické. Ovšem materiál, ze kterého je vyrobena karoserie, je vysloveně tragický. Říká se, že zastavy už byly vyráběny z rezavého plechu. Ochrana proti korozi je nulová a auto, ač stojí v garáži a od té doby co ho vlastním nepoznalo sůl, stále rezne.

Zastava 101 je skoro totožná s Fiatem 128

Věku vozu odpovídá naprosto vše. Ať se jedná třeba o zadní nápravu (jedno listové pero uložené napříč, jsem snad ještě neviděl), nebo interiér. Koženkové sedadla a výplně dveří jsou sice velmi praktické, ale v létě se na ně člověk tak trochu lepí. To mne donutilo na ně navléknout potahy. I když  to není úplně nejhezčí, je to mnohem pohodlnější.

Přístrojová deska je velice primitivní. Obsahuje tachometr a pár kontrolek. Volant s tenoučkým věncem připomíná kormidlo. Vůz nemá posilovač, takže alespoň velký průměr volantu usnadňuje parkování. Ale i tak je třeba za to pořádně zabrat a při zajíždění do řady se člověk lehce zapotí.

 
Manuální tempomat

Z výbavy zbývá už akorát tak topení a podivná 12V zásuvka. Ovšem, málem bych zapomněl na největší „vychytávku“ tohoto vozu –  ruční plyn, čili tempovat první generace. Vedle táhla sytiče je ještě jedno táhlo mechanicky spojené s ovládáním škrtící klapky. Stačí sešlápnout plynový pedál, pootočit táhlo, pak pustit nohu z plynu. Plynový pedál je stále sešlápnutý. S tímto „zařízením“  jsem si užil už hodně legrace, ale také několikrát málem naboural.

Motor o obsahu 1100 ccm nabízel 50 koní. Dnes, když uvážím všechny vzniklé vůle, to asi bude trochu méně, ale pořád se jedná o celkem živé auto ve srovnání s tehdejšími škodovkami. Rozvody mají provedení OHC, což bylo na tehdejší dobu celkem moderní řešení a je to asi hlavní důvod relativní pružnosti motoru.

Zastava je oproti svým vrstevníkům z Mladé Boleslavi živější

Největší nevýhodou je čtyřstupňová převodovka. Sice jsem se dočetl, že auto je schopné dlouhodobě jet 120 km/h, ale to je hodně přehnané. Maximální rychlost 140 km/h jsem ani nezkoušel. Nejvíc jsem jel rychlostí dálničního limitu, ale to už je poměrně velký adrenalin.

Dnes když někam jedu, užívám si nejvíce výlet za slunečného počasí na silnicích nižších tříd, kde se jezdí tak osmdesátkou. Velice zábavné je také pozorovat kolemjdoucí, jak se za mnou nevěřícně otáčejí.

Zastavu 101 na silnicích už téměř nepotkáte. Jednou jsem měl to štěstí vidět na výletě kolegu se zastavou. To bylo slávy. Troubili jsme a blikali, jako když jede svatba. Bohužel jsem to zažil jen jednou.

Vlastnit zastavu, je drahý koníček. O výměnu se stále hlásí nové a nové součástky. Poté, co se opravovala například spínací skříňka, ventilátor, topení, nebo ruční brzda, hlásí se o slovo zase hlučná ložiska nebo tlumiče. Je to boj s větrnými mlýny, ale udržet auto ve slušném stavu se dá. A i když to stojí čas a hlavně peníze, za ty udivené pohledy chodců a řidičů to stojí.

Text a foto: Lukáš Dittrich

Galerie