Taxikář je pro lidi vrbou, někdy i psychologem

TaxiZa volantem strávil Vladimír Hylmar většinu svého profesního života. Potom, co patnáct let jezdil s dálkovým autobusem, se už přes dvacet let živí jako taxikář. “Drožkaře” dělá od roku 1987 dodnes.


Vydáno: 14.2.2008

“Taxikář je pro zákazníky vrba. Lidé vědí, že mě uvidí jen jednou v životě, tak mi kolikrát řeknou to, co by neřekli svým blízkým. Také musí být tak trochu klinický psycholog, člověk si nemusí chtít povídat, a to musím odhadnout,” pokouší se vystihnout Hylmar ducha své profese.

Největší radost má, když si s člověkem popovídá a zlepší mu tím náladu. “Vezl jsem paní z Jižního města na Bulovku na nějakou těžkou operaci. Když nastupovala, měla v očích slzy. Já si s ní celou dobu povídal, vyprávěl jsem jí různé historky a ona také. A když jsme dojeli na Bulovku, ona byla veselá a strašně mi děkovala, že už se nebojí. A vidíte, že si to pamatuji léta,“ říká Hylmar.

Od autobusu k taxíku

K taxikaření se dostal náhodou. Zamlada jezdil s dálkovým autobusem po Evropě, a když jsem s tím skončil, pracoval jako šéf dopravy a údržby ve Státním rybářství.

“Tam mi bylo neustále vytýkáno, že mám kapitalistické myšlení. Býval bych lidi propouštěl, nechal bych si jich minimum a dobře bych je zaplatil. Ale to se v té době nenosilo, takže jsem musel odejít. A jediné zaměstnání, v němž byl člověk trochu samostatný, bylo taxikaření,” usmívá se Vladimír Hylmar. Přihlásil se tedy do podniku OPS Praha a začal s profesí, které se věnuje s tříletou přestávkou přes dvacet let.

Jeho prvním služebním autem byla Lada 1600. “Jezdili jsme na taxametry ruské výroby, které fungovaly na principu hodin, takže se musely natahovat. Měly jenom jednu sazbu a částka se na nich načítala po desetníkách. S dnešní technikou se to nedá srovnávat,” vzpomíná šedovlasý taxikář.

V roce 1987 stál kilometr po Praze 3 koruny a stejná byla nástupní sazba. Dnes je maximální cena v Praze 28 korun za kilometr a nástupní sazba je 40 korun. “To znamená, že je taxi dnes levnější, pokud si porovnáte platy tehdy a dnes,” vysvětluje Hylmar.

Hodně změnily navigace

V jeho autě je dnes kromě taxametru vysílačka, terminál pro komunikaci s dispečinkem, navigace a GPS modul.

“Oproti minulosti se změnilo se hlavně technické zabezpečení řidičů. Dřív profese taxikáře spočívala v tom, že jezdil po ulicích a stanovištích a zákazník si ho sám hledal. Dnes už na nás lidé na ulici skoro nemávnou, většinou si volají renomované firmy, jako například Citytaxi,” popisuje změny v práci taxikáře Hylmar.

“Navigace na té práci změnily hodně. Ale neznamená to, že by už taxikář nemusel znát Prahu. I dnes musíte složit místopisné zkoušky, abyste dostal koncesi. Mapu musím mít v hlavě proto, že když mi dispečink zavolá, kde mám zákazníka, řekne mi ulici a čtvrť a já musím bez váhání říct dobu, za kterou tam budu. A ten čas jsem povinen dodržet,” říká Vladimír Hylmar.

“Když ta práce jde, a lidé jsou příjemní, tak odcházím domů spokojený,” uzavírá pražský taxikář.

Text: Martin Jedlička (autor publikoval článek také v Pražském deníku)

Galerie