Michala je žena středního věku. Opustil ji muž a nechal jí doma dva hladové krky. Z platu úřednice by je stěží uživila. A tak místo aby spala, vyráží do nočních ulic Prahy a odváží auta lidí, kteří mají promile a bojí se usednout za volant. Jezdil jsem s ní.
Vydáno: 2.1.2008
Michala už tuhle práci dělá nějaký ten pátek, a proto mě hned na začátku naší pětihodinové noční směny upozorňuje: Vše musí být v naprosté anonymitě. Její jméno nesmí být pravé, nikde nepadne zmínka o firmě pro kterou pracuje a nikde se neobjeví žádná fotografie.
Ne, že by se lidé báli přiznat se k tomu, že jsou natolik odpovědní a raději s alkoholem v krvi neřídí. Jde spíše o veselé situace, které s více opilými klienty někdy nastanou, a pak by je mohlo jejich zveřejnění zostudit.
I když naše směna začíná v deset večer, stále nejsou žádní zákazníci. K prvním vyrážíme až o půlnoci. Chvilku trvá než najdeme zaparkované auto. Michala vystoupí, pozdraví se s mladým pánem, a ten už jí vede k luxusnímu Volvu. Já mám za úkol přesednout si na její místo řidiče autíčka, kterým jsme se sem dokodrcali. Je to Fiat starý nejméně 15 let. Pohromadě ho drží snad logo společnosti, které má na kapotě.
Jakmile Michala nastartuje a rozjede se, já ji musím sledovat. Kupodivu jedeme jen několik bloků. „Divil se, že to stálo tolik. Má takový auto, a škube se na 150 korunách,“ zlobí se Michala. Její služba vybírá relativně stejně jako pražské taxi.
Řídila i Ferrari
Ač je náročné čtyřikrát do týdne projezdit skoro celou noc, leckterý milovník aut by Michale její práci mohl závidět. Zákazníci patří většinou k těm solventnějším. Majitel starodávné škodovky to s pár deci riskne, na rozdíl od dobře postaveného podnikatele.
O kvalitní vozový park není nouze ani během naší směny. Volvo vystřídá Audi A6, po ní následuje tradiční BMW a na závěr přichází Mercedes-Benz. „Užij si toho meďoura,“ směju se na Michalu, když zabouchává dveře. Podívá se na mě nechápavým pohledem. „Mercedesy nesnáším, jejich majitelé jsou nafoukanci,“ říká. A když se vrátí bez spropitného, jen kýve hlavou: „No co jsem říkala. Ten chlap tam jenom seděl a strojeně říkal: Doleva, doprava, rovně! Na zadním sedadle ležela jeho holka a celou cestu plakala.“
Auta má tedy Michala dobře prokouknuté. Řídila i něco exotického? „No jasně. Máme tu jednoho zákazníka, který si pravidelně objednává odvoz pro Ferrari. Je to něco neuvěřitelného. Jsem vždycky jak v sedmém nebi.“
Bar U Řidičů
Když přijdete uprostřed hluboké noci do jednoho pražského baru, nestačíte se divit. Nikdo tu nekonzumuje alkohol. Sedí tu skupinky u stolů, popíjejí kolu, pokuřují Startky a vypravují si. Sem chodí odpočívat pražští noční řidiči, včetně Michaly. Najdou se tu zaměstnanci konkurence i klasické taxi služby.
„Dřív to bylo fajn. Dělali jsme pravidelná sezení a bavili jsme se. Teď už sem tak často nejezdíme,“ vzpomíná Michala. A hned přidá historku k dobru. Kolega vezl pána na mol v jeho Mercedesu třídy S s koženými potahy. Po cestě se zákazníkovi udělalo nevolno a ohodil celou zadní lavici. Když mu pak odvozce předával klíčky, pán se omluvil, že mu poblinkal sedáky. „Ale to je vaše auto,“ upozornil pracovník odvozu. Pán se prý rozplakal, okamžitě vystřízlivěl, klek na kolena a vzpínal ruce do nebes.
Práce zachránce „opilců“ může být někdy složitá. Na jednu stranu si ale člověk může říci, že zachránil silnice před podnapilým řidičem, a udělal tak něco dobrého. Pracovat přes noc také jistě není příjemné a mnoho peněz za to není. Většina zaměstnanců si jen přivydělává ke špatnému platu – najde se tu i operní sólista.
Ta noc s Michalou mě ale bavila. Projíždět noční Prahu s prima „ukecanou“ ženskou je fajn. „Ale ostatní už nejsou tak hodní, jako jsem já,“ parafrázuje Michala s úsměvem Cimrmana, když se loučíme.
Text: Jan Markovič (článek vyšel také na Publicistickém webu Hospodářských novin)
