Cesta napříč Portugalskem skýtá pro středoevropana mnoho netušených obzorů. Nás překvapila zašlá sláva velkých přístavních měst a zaostalost venkova. Abyste tohle všechno uzřeli, je třeba důkladně zvážit způsob přepravy. My jsme cestovali vlaky a autobusy, ideální na překonání pětisetkilometrového úseku po pobřeží se ale zdá být automobil, který dovolí zastavení, odbočení a nabídne nádherný výhled na Atlantik.
Vydáno: 6.8.2010
Náš krátký trip po Portugalsku začal na jeho severu, v Portu, kam jsme přiletěli ze staré dobré Anglie. Ať už se ale dostanete do Portugalska jakkoli, stojí zato zvážit půjčení automobilu, s nímž se budete pohybovat. V levnějších půjčovnách to není příliš drahé, ale vyžadují na kartě depozit kolem €1.000. Kromě toho doporučujeme dát si pozor na příplatky v případě vrácení v jiném městě.
Portugalsko je samozřejmě členem EU, takže pro Čechy postačí mít s sebou občanský průkaz, a platí se eurem. Ceny v obchodech jsou po přepočtu na koruny podobné (často levnější) než v České republice, stravování v restauracích stojí srovnatelné peníze.
Půlnoční Porto: město duchů
Na Porto jsme neměli příliš mnoho času, ale i z pouhého půldenního (a půlnočního) průzkumu bylo jasné jedno: je to město dosti rozporuplné. Starobylé, desítky let neudržované domy v samotném centru města se místy bortí, značná část jich je zcela vybydlená (zatlučené a zazděné okenice, skoro nikde se v noci nesvítí), každá druhá výloha zarůstá pavučinami, a vyšisované, rozpadající se nápisy napovídají, že sem už dlouho nikdo nevstoupil. Skutečné město duchů. O půlnoci žije snad jen náměstí Avenida dos Aliados, podobné pražskému Václaváku.
Přesto se nedá říct, že je Porto jen rozpadlé město, jehož atmosféra vymřela s odchodem dvacátého století. Křivolaké uličky kroutící se nahoru a dolů, vysoké mosty přes řeku, kamenné hradby, různorodé kostely, chátrající domy vystavěné na skále – to všechno má svůj silný půvab, byť chvílemi trochu děsivý. Tedy alespoň při nočním toulání mrtvými ulicemi, za denního světla to všechno tak strašidelně jako v noci nepůsobí.
Lisabon: zažloutlá vizitka dnešního Portugalska
Cestu Pendolinem z Porta do Lisabonu nám ukrátila lahvinka dobrého portského za sympatických €6 (v podobných hladinách se v Portugalsku tohle víno pohybuje) a především maximální rychlost kolem 220 km/h, kterou jsme se chvílemi pohybovali. Do Lisabonu jsme se z Porta dorazili za dvě a půl hodiny, což za €28,5 stojí (zvlášť v porovnání s levnějším, ale pomalejším a výrazně méně komfortním autobusem za €18).
Lisabon je město se slavnou historií. Oslnivá mořeplavecká a koloniální minulost Portugalska dala vzniknout velkému a reprezentativnímu přístavnímu městu, které ale v 18. století z poloviny srovnalo se zemí obrovské zemětřesení, z druhé poloviny vzápětí zničil požár a to všechno ještě zalila přílivová vlna. Jméno Lisabon se skloňuje i dnes, v posledních letech hlavně díky podpisu reformní smlouvy o fungování EU.
Upřímně řečeno netuším, čím si takové privilegium Lisabon zasloužil (kromě toho, že předseda evropské komise Barosso pochází z Portugalska). I když je nepochybně větší a zajímavější než Maastricht a Cáchy, kde se také cosi podepisovalo, ve srovnání s jinými evropskými metropolemi (mezi které řadím třeba Londýn, Brusel, Řím, Barcelonu, Paříž, Budapešť, ale i dokonce Prahu) působí, mírně řečeno, zaostale. Mám na mysli nejen zchátralý vzhled Lisabonu, o němž platí v bleděmodrém totéž, co jsem napsal o Portu: polorozpadlé, chátrající a vybydlené domy i zatlučené výlohy na hlavních ulicích nesvědčí o jakékoli údržbě města.
Kromě toho je na každém kroku patrná kriminalita. Na náměstí vám kdekdo nabízí hašiš a kokain a názornou aplikaci drog snadno zahlédnete na ulici. Výjimkou není ani obrázek zjevného delikventa se zlatým řetízkem v ruce zaplouvajícího do zastavárny, ani bezprostřední zkušenost s krádeží (během dvoudenní návštěvy jednomu z nás zmizel z kapsy iPhone) – to vše za bílého dne. Ano, takový popis by se asi dal uplatnit na většinu evropských měst, ale ačkoli žiji v Praze, to, co jsem viděl v Lisabonu za dva dny, jsem tady nezpozoroval nikdy.
Faro: ideální turistická destinace
To, že během naší cesty v polovině května tři dny po sobě vytrvale pršelo, bych považoval spíše za výjimku (stejně jako ten paradox, že jsme v Portugalsku chytili chladnější a deštivější počasí, než v předtím v Anglii i potom v Norsku). Jak to tak bývá, slunce vysvitlo až v den našeho odjezdu, a vše, co bylo výše napsáno o Lisabonu, vypadá ve slunečním světle nejméně o třetinu lépe. Možná i proto, že jsme z úplného centra vyrazili na nádraží Entre Campos, a po cestě prošli čtvrť luxusních obchodů a hotelů.
Jenže namísto polehávání v parcích a popíjení vína nás čekala čtyřhodinová cesta vlakem intercity do Fara, odkud jsme z Portugalska odletěli. A právě Faro bylo největším překvapením celé návštěvy: bylo nejen nejhezčím, ale i nejsympatičtějším z trojice portugalských měst, která jsme navštívili.
Text: Lukáš Králík
Foto: autor
