Stále častěji je u nás slyšet volání politiků i některých občanů po zrušení institutu osoby blízké. Důvod? Lidé, kteří páchají ve svých automobilech přestupky, se na ni vymlouvají. Jenže představy, jak by se měla osoba blízká rušit, jsou naprosto nepřijatelné.
Vydáno: 25.2.2008
Určitě jste to také udělali a kdo říkal, že to nikdy neudělal, tak to dělá dodnes. Tak by mohla znít parafráze z filmu Pupendo na výmluvu s názvem „osoba blízká“. Když najdete za stěračem lísteček, protože vám nezbývalo nic jiného, než špatně zaparkovat, prostě ho zahodíte. Buď se nic nestane, nebo přijde za pár měsíců dopis. Stačí se dostavit na stanici a oznámit, že jste to nebyli vy, kdo s vozem přijel, ale osoba blízká. Přestupek se pak odkládá a po určité době ruší.
To je trnem v oku mnoha mravokárců – většinou jde hlavně o politiky, kteří si tím honí potřebné body do dalších voleb. Mezi odpůrci se najdou ale i lidé, co nemají vlastní auto a do podobné situace se nikdy nedostali. Ti co tvrdí, že pokuty jdou hrdě na strážnici zaplatit, jsou buď duševně choří, nebo jen lžou.
Co by se tedy s osobou blízkou mělo stát? První návrh, který spatřil světlo světa, je šokující. Pokud majitel neprozradí toho, kdo přestupek udělal, ponese zodpovědnost za vozidlo sám. To je jednak v rozporu s trestním řádem platným v České republice, jednak i s dobrými mravy.
Představte si analogickou situaci, kdy někomu pujčíte svou pušku v dobré víře, že si půjde zastřílet na terč. Místo toho ale někoho zavraždí. Viník jste vy! Tedy podle nového návrhu, který tak vrhá stejné světlo na dopravní provoz. Nesmysl, že?
Stejně tak je bláznivé, aby byla povinnost prozradit za každou cenu svého blízkého člověka. Ani si nedovedu představit, kolik rodinných tragédií by to mohlo způsobovat, nebo jak by se na sobě mstili třeba rozhádaní manželé, kteří jsou právě v rozvodovém řízení.
Řešení? Demokracie a zdravý rozum musí zůstat zachovány i v silničním provozu. Proto nelze dělat nic jiného, než institut osoby blízké jednoduše zachovat. ne proto, abychom se na ni mohli dál vymlouvat! Spíše pro pocit, že žijeme ve státě, kde je udavačství a strach z nesmyslných postihů jen smutnou vzpomínkou na předešlé totalitní režimy.
Text: Jan Markovič
