Jak jsem se stala trabanťačkou

 Je to už pár let, co jsme ještě s přítelem nebydleli spolu a řešili jsme jak se rychle a bezbolestně přepravovat jeden k druhému na rande. Inu řekli jsme si, že nějaké to autíčko by se šiklo. Z toho ale vzešla velmi zapeklitá otázka… jakou značku si pořídit. Požadavky byly jasné – nízká pořizovací cena, nízké náklady na údržbu, nízká spotřeba benzínu, hlavně aby to jezdilo.


Vydáno: 1.11.2007 

Shodli jsme se v tom, ze škodu 120 nechceme – takovou plechovkou by jsme nikam nedojeli, VW golfa nechceme – nepatříme do sorty teenagerů zvyšující si ego rádoby tuningem a tuzingem, felicii nechceme – tu má každej druhej…

Takže co vlastně chceme? Situace se vyřešila sama, když jsme od jednoho hasiče (skrze zapeklité rodinné spřízněnosti, které tu nebudu rozvádět) dostali nabídku na trabanta. Ano, to je přesně auto pro nás, řekli jsme si a za pár dní si vezli postaršího trabíka plni nadšení domů. Od této chvíle nebylo cesty zpět.

Malé autíčko si získalo naše srdce. Na odrbaný zevnějšek, rachotící podvozek, rozkládající se sedačky jsme nehleděli a vesele začali jezdit na výlety. Pocit, kdy se za námi lidé otáčeli, pochvalně mávali nebo si třeba i zacpávali nos byl velice neobvyklý. Trabant není tuctové auto, to opravdu ne.

Můj současný Trabant
Můj současný Trabant

Začali jsme se zajímat, zda je i víc nadšenců těchto vozítek a zjistili jsme, že v České republice existuje poměrně velká skupina takových lidí. Scházejí se na internetových stránkách, pořádají srazy svých trabantů, vyměňují si zkušenosti a rady co se týče oprav aut, prostě jsou taková velká rodina. Začali jsme se seznamovat s ostatními “trabanťáky” a že jich je věru požehnaně.

Dnes, po třech letech, náš první trabant už neexistuje. Byl rozřezán. Jeho rezatá bebíčka a stav motoru přesáhli únosnou mez provozuschopnosti. Vlastníme ale dva nové trabanty, každý svého. Ano je to tak, i mě (rozumějte, holce která jinak o autech nemá ani páru) stojí před barákem Trabant.

Lidi na mě koukají s otevřenou pusou a myslí si o mě že nejsem psychicky zcela v pořádku, když jim vyprávím o tom, jakým autem jezdím. Taky si to občas připustím, když se s blaženým úsměvem, za zvuku silně připomínajícím kašlající vysavač, nechávajíce za sebou neproniknutelnou mlhu výfukových plynů, ženu pražskými silnicemi. Ale to k tomu patří. Trabant není trabantem bez pořádného rachotu a smradu!

Text a foto: Zuzana Procházková

Galerie