Cyklističtí aktivisté si v posledních letech uzurpují čím dál více veřejného prostoru pro sebe. Nadávají lidé na pumpičkáře oprávněně, nebo jsou to jenom zapšklí nenávistníci, kteří jsou líní obléknout se do upnutých šortek a žít zdravým, ovzduší-chránícím životem?
Mám dost přátel, kteří se rádi projedou na kole a jezdí na něm na výlety, a když to zrovna vychází, tak i já se rád přidám. Rekreační či sportovní vyžití na bicyklu je však jedna věc. Druhá věc je kolo jako přepravní prostředek pro běžné každodenní činnosti ve větším městě jako je Praha se svojí typicky kopcovitou strukturou a historicky vzniklými komplikovanými dopravními tahy. Zjevně i proto v Praze využívá kolo na cestách dle statistiky technické správy komunikací maximálně 1 % přepravujících se lidí. Z toho ještě bude velká část lidí, kteří kolo nepoužívají za přepravou do práce či obchodu, ale právě jen tak volnočasově.
Přesto se roky investují velké peníze do cyklostezek a do s tím souvisejícího omezování jiné dopravy. Cyklostezky v Praze většinou nevznikají jako nějaké nové komunikace, ale na stávajících komunikacích se omezují jejich dosavadní uživatelé, jako jsou chodci a řidiči (navíc občas je člověk chodcem, občas jede autem, jindy zase třeba tramvají). Vzniká tak určitá přirozená zášť některých chodců, kteří si na mnohých místech stěžují na agresivní cyklisty, kteří navíc většinou příliš nedbají na předpisy, jako je značka „cyklisto sesedni z kola“ či na smíšené zóny, kde cyklista nesmí jet na kole, pokud by tím ohrožoval chodce (typicky čím dál více populární náplavka). Další zlost vzniká u řidičů aut, kteří sledují, jak se jindy použitelné parkování v přecpané Praze mění na cyklostezku nebo původně dobře průjezdná dvouproudovka o jeden proud kvůli cyklopruhu přichází.
Doprava v Praze je přitom na jakékoliv omezení velice citlivá. Stačí si vzpomenout, co se stalo s Malou stranou, ve chvíli kdy magistrát experimentoval s uzavřením Smetanova nábřeží na druhé straně. A to šlo pouze o soboty. Argumenty o nutnosti obecně omezit dopravu v centru města budu brát v potaz, když budou odpovídajícím způsobem postaveny městské okruhy a zároveň bude šetrně vyřešen vjezd lidí, kteří potřebují za prací, do obchodu či jdou třeba někomu opravit ledničku.
Otázek je kolem ortodoxních cyklistů samozřejmě více: Měla by módní policie konečně zakročit ve věci směšných cykloúborů? A neměl by se podobně podporovat jiný koníček? Třeba stezky pro jízdu na koni? Protože to je přece ekologický, léty prověřený dopravní prostředek, který do Prahy historicky patří. A na prostor, který zabírá auto, se vejdou nejméně dva koně. Nebo koloběžky, které zažívají v okolí Letné doslova renesanci. Co na to říká Vít Masare? Vždyť když zlepšíme podmínky, přeprava koňmo a koloběžkou jistě strmě poroste.
Pokud se v Praze využívá ke 43 % přepravy MHD, auta obstarají 33 % a pěší doprava představuje 23%, jsou bicykly se svým 1 % opravdu okrajovou záležitostí. Faktem je, že neustále rozšiřování cyklostezek a obecně útlum jiné dopravy za každou cenu prosazuje v podstatě marginální, ale velice hlasitá skupinka lidí většinou napojených na zelené aktivisty ražení Matěje Stropnického, ale zlost se potom nese vůči všem lidem, co mají rádi cyklistiku, i těm slušným, kteří se chovají ohleduplně. Bylo by spravedlivé, kdyby se politici, úřady a jimi vynakládané peníze či čas věnovali více odpovídajícím způsobem dopravě, podle jejího využití.
Text: Pavel Kotrba
Foto: Auto-mat
