„Mám k testu dvoulitrovou Kiu Ceed. Potřebuju ji pořádně prohnat. Jedeme do Alp!“ Tahle SMS mi přišla od redakčního kolegy Martina Jedličky. Neváhal jsem ani minutu. Bleskově jsem se sbalil a druhý den jsme už vyráželi na tisícikilometrový výlet k nejkrásnější silnici Evropy – Grossglockner Hochalpenstrasse.
Vydáno: 6.11.2007
Cestu jsme rozplánovali na dva dny. Itinerář byl jasný a jeho podrobný rozpis najdete na konci pod článkem. základem bylo rozložit celý výlet na dva dny. Ten první zabrala cesta do německého Mnichova a dále po dálnici do Rakouska a lázní Zell am See, kde bylo třeba přespat. Druhý den brzké vstávání a hurá na Grossglockner. Odpolední cesta zpět vedla přes Salzbzurg a České Budějovice do noční Prahy.
Horký Mnichov
Byl konec srpna a počasí nám opravdu přálo, tedy místy až moc. Naštěstí byla testovaná Kia vybavena klimatizací a proto se nám v ní existovalo dobře. Po cestě jsme se zastavili v německém Mnichově, abychom si prohlédli centrum a vylezli na kostelní věž.
Teplota okolo poledního stoupla k nějakým 33 stupňům Celsia ve stínu. Naštěstí je tu spousta chytáku pro turisty a to zahrnuje i chladivou zmrzlinu. Návštěva centra města zabrala ale jen několik hodin. Byli jsme natěšení přeci jen na něco jiného. A tak honem znovu za volant a nabrat směr Rakousko.
Německá dálnice A8 směřující z Mnichova k alpským vrcholkům je velmi příjemná. Rychlostní omezení jsou tu jen místy – hlavně při prudkých klesáních do údolí, kdy se vám odkryjí ta pověstná nádherná „panoramata“;. Ručička Kie proto mohla šplhat až k dvousetkilometrové rychlosti, jen letmý pohled na palubní počítač s aktuální spotřebou nás trošku přibrzďoval.
Lázně Zell am See
V noci jsme dorazili do Zell am See. Je to typické rakouské horské městečko na břehu rozlehlého jezera. I když je tu trochu toho neodpustitelného kýče, několik místních hospod nabízí příjemné posezení. A kde jsme spali? Jednoduché – stačilo vyjet do bočních uliček u penzionů, které jsou v kopcích zasazeny a pustit vyhřívání sedadel. Dobrou noc…
Ráno jsme vstali opravdu včas. Trochu to bolí, ale kdo přijede na Hochalenstrasse pozdě, ten si ji příliš neužije. Stovky turistů dokáží způsobit pěknou zácpu a když chcete otestovat schopnosti zajímavého motoru, musíte něco obětovat. Vstupní brána do placeného úseku silnice ale naštěstí není od Zell am See příliš daleko.
Brána je v nevelké vesničce Fuchs v nadmořské výšce 813 metrů Po zaplacení poplatku 28 eur se nám otevřela serpentina dlouhá necelých 48 kilometrů. První zastávka: Edelweißspitze, nejvyšší bodu silnice, kam vede slepá odbočka. Parkoviště s neopakovatelným rozhledem leží ve výšce 2571 metrů nad mořem. Jsme si jistí, že to bylo nejvýš, kam jsme se s autem zatím dostali.
Na vrcholek po dláždění
Zajímavé je, že na rozdíl od zbytku silnice s velmi kvalitním povrchem, právě nejvyšší odbočka trochu zaostává ve kvalitě. Je totiž celá vydlážděná a mnohem užší. Uklouznout na takovém povrchu by pravděpodobně skončilo smrtí a článkem v místních novinách, protože ochrana proti pádu je opravdu ubohá. Nicméně, je to přeci adrenalin, že? A navíc. Zatímco všude je povolené stoupání 12 procent, na Edelweißspitze vás čeká až 14.
Vracíme se zpět na rozbočku a pokračujeme dál po cestě za Grossglocknerem. Zastávka u horského jezírka, chvíle na fotografování auta i místních krav, které si v ničem nezadají s kamzíkem horským a pak tunelem Hochtor (2504 metrů nad mořem). Najednou se před námi objeví úplně nové údolí a my klesáme serpentinami dolů. až na kruhový objezd, který nás vystřelí opět nahoru. směr: nejvyšší hora Rakouska.
Vrcholek majestátného Grossglockneru ve výšce 3798 metrů zahalují mraky. Pod horou leží ledovec a když se díváme na fotografie umístěné ve věži vyhlídky Kaiser Franz Josefs Höhe (2369 metrů), začínáme věřit, že něco pravdy na tom globálním oteplování asi bude. Před sto lety byl mnohonásobně vyšší. Je to škoda. Dnes připomíná jen nějakou špatně upravenou a špinavou sjezdovku. Lanovku, která nám za větší úplatek nabízí k němu sjet, přehlížíme. Tenhle ledovec už vážně nemá cenu. a navíc. Těšíme se, že se musíme vrátit zase zpět do vesničky Fuchs. Střídání za volantem a jedeme.
Teď ale doprava o poznání zhoustla. Je pravé poledne a sluníčko praží do aut, která čekají až se několik autobusů s německými důchodci protlačí úzkou zatáčkou. Na vrcholky hor míří i holanďané v obytných přívěsech. Takovou výšku asi ještě nikdy nezažili. Aspoň, že poslední úsek zpět je opět volný a my jedeme na maximálních povolených 100 kilometrů v hodině. A když vylézáme z auta dole, je nám jasné co je to za podivný smrádek. Ano, brzdy dostaly pořádně zabrat.
Text: Jan Markovič
ITINERÁŘ
První den:
Praha – Michov (385 km, 4 hodiny)
Mnichov – Zell am See (183 km, 2,5 hodiny)
Druhý den:
Zell am See – Salzburg (86 km, 1,5 hodiny)
Salzburg – Praha (384 km, 5 hodin)
Celkem: 1038 km, 13 hodin jízdy
